Pýtate sa často. Myslím, že je čas si na to posvietiť! Čo sa dá v Londýne zažiť s malými deťmi a ktoré ihriská sa nachádzajú v blízkosti najslávnejších pamiatok? 

Múzeá, herničky a play areas

Rodičia a pestúnky v Londýne chodia radi do lokálnych detských herničiek (playgroups), každá štvrť nejakú určite má. Tá naša je napríklad v kostole, platí sa tam symbolický vstup 3 libry na dieťa a je to na neobmedzený čas, ale bežnejšie - hlavne v malých herniach - je, že sa rezervuje na konkrétny čas, tzv. “session”, dopredu kvôli kapacite. 

Výborné herničky bývajú aj vo veľkých múzeách, my sme vyskúšali námornícku herňu Ahoy! v National Maritime Museum (Greenwich). Cez týždeň je zadarmo, ale treba si rezervovať session dopredu online. Session trvá jednu hodinu, potom herňu upracú a pustia tam ďalšiu skupinku detí. Maritime Museum má aj vonkajšie ihrisko pre trochu väčšie deti - The Cove, kde okrem iného môžu loziť po poschodovej lodi Shanty, vyskúšať žraločiu šmýkačku alebo nájsť Krakena. 

Krásnu interaktívnu herňu UNIQLO Tate Play nájdete v galérii Tate Modern, je taktiež zadarmo, ale býva vyťažená. London Transport Museum má zadarmo krásny tematický detský kútik All Aboard Playzone, ale do múzea samotného sa platí vstupné (podľa mňa sa to vyplatí, je to jedno z obľúbených múzeí pre deti 0-7 rokov, plné vlakov, autobusov a ďalších dopravných prostriedkov). 

V&A Museum of Childhood síce nemá detský kútik, ale celé múzeum je prispôsobené deťom a tiež je zadarmo. V južnom Londýne radi chodíme do Horniman Museum & Gardens 

Ďalšie zaujímavé múzeá a play areas: 

• Play Base - National Army Museum, vstupné £4.50, pre deti 0-8 rokov 
• Sorted - Postal Museum, vstupné £5, pre deti 0-8 rokov, session trvá 45 minút
• Mudlarks Gallery - Museum of London Docklands, vstupné zadarmo, ale musíte si pri pokladni “kúpiť” lístok, session trvá 40 minút
• The Garden - Science Museum, vstupné zadarmo, pre deti 3-6 rokov

Ihriská v centre 

Možno ste si ich nikdy nevšimli… kým ste nemali deti. Tak som to mala ja. Nikdy predtým, než sa narodil Drobček, som si neuvedomila, že pri London Eye je krásne ihrisko s drevenými preliezkami alebo že v Kensington Gardens je schované úžasné ihrisko v štýle Petra Pana. 

Keď sa chystáme na výlet do centra, vždy tam zaradíme aspoň jedno ihrisko. Sú vždy ohradené a do mnohých vás ani nepustia bez dieťaťa. Vstupné sa neplatí, ale ihriská večer zatvárajú. Záchody na ihriskách bývajú, hoci často sú prístupné len pre deti (ako napríklad na ihrisku pri Buckinghamskom paláci). 

Moje obľúbené ihriská v centre, ktoré perfektne doplnia váš rodinný výlet po hlavných londýnskych pamiatkach: 

• Diana Memorial Playground v Kensington Gardens - inšpirované Petrom Panom, má svoju vlastnú pláž, úžasnú drevenú pirátsku loď, sensory trail a drevené domčeky 
• Jubilee Gardens - ihrisko v parku pri kolotoči London Eye, ideálne miesto na pauzu počas prechádzky po brehu Temže 
• St James' Park Playground - ihrisko neďaleko Buckingham Palace s drevenými sochami, hojdačkami, preliezkami a veľkými kameňmi, po ktorých sa dá loziť
• Horseferry Playground - krásne drevené ihrisko neďaleko londýnskeho parlamentu (s výhľadom naň)   
• Victoria Embankment Playground - maličké, ale pekné ihrisko neďaleko stanice Embankment, Covent Garden a Trafalgar Square 
• Greenwich Park Playground - krásne prírodné ihrisko ako inak než v námorníckej téme, ktorá ku Greenwich najviac pasuje
• Holland Park Adventure Playground - premyslené a velikánske drevené ihrisko, jedno z najlepších, ak máte doma miesto dieťaťa malého horolezca! 

Cestovanie po meste

Deti do 5 rokov cestujú londýnskou MHD zadarmo v doprovode dospelého s platným cestovným lístkom. Deti do 11 rokov cestujú:

• zadarmo v autobusoch a električkách v sprievode dospelého ale aj bez neho
• zadarmo v metre, DLR (Docklands Light Railway) a mestskými vlakmi v sprievode platiaceho dospelého (môžu tak cestovať max. 4 deti na jedného dospelého) alebo s preukazom Zip Oyster Photocard  

Ak cestujete s kočiarikom, pre nástup a výstup z vlakovej stanice použite širšie turnikety označené symbolom kočiarika (alebo vozíčka). Nazývajú sa Wider Access Gate a bývajú umiestnené na kraji. 

Prebaľovacie pulty

Vyklápacie prebaľovacie pulty bývajú aj v reštauráciách (videla som ich dokonca i v niektorých puboch), ale za mňa najistejšie je zájsť do niektorého z múzeí alebo galérií (vyberte si ideálne také, kam je vstup zadarmo). 

V teplom počasí, keď sme boli niekde v parku a po ruke neboli záchody, sme prebaľovali hlavne vonku v kočiariku alebo na piknikovej deke, počítajte s tým, že Londýn je veľký a môže sa stať, že sa zatúlate niekam, kde to skrátka na deti nebude pripravené. 

Zaujímavosť, ktorú som si všimla je, že konečne pribúda prebaľovacích pultov na pánskych záchodoch, čo mi príde ako super krok vzhľadom k počtu otcov, ktorých v Londýne s malými deťmi vídam.

Chystáte sa navštíviť Londýn s deťmi? Čo ďalšie by vás zaujímalo? Napíšte mi správu na Instagrame a podelím sa s vami o svoje tipy mamy v Londýne. 

O večernej omši v St Paul's Cathedral, škótskych básnikoch a pravom anglickom pube.  

„Stretnime sa na Waterloo, vezmem ťa na pláž!” píšeme si s Bárou na Messengeri.

Teším sa na spoločnú prechádzku, pretože Bára je jedna z tých pár kamarátok, s ktorými sa môžem vidieť po dlhých mesiacoch a viem, že nadviažeme presne tam, kde sme skončili. A že z toho bude dobrý príbeh. Už včera sme spolu boli v divadle na Moulin Rouge, dnes večer však nemáme žiaden konkrétny program.

Nech ho Londýn vymyslí za nás!

Začíname na mestskej pláži na brehu Temže, ktorá je úplne ponorená do tmy. Piesok pod nohami je taký tvrdý, že sa doň takmer nezabárame a sme tu úplne samé, schované pred hlukom veľkomesta. Predsa len - je koniec januára a dosť chladno, kto príčetný by šiel teraz na pláž?

Je odliv a hladina rieky je veľmi nízko. Báru zaujíma, či sa v Temži dá aj kúpať a ja sa smejem, že by som do nej nestrčila ani malíček. Sú v nej vraj úhory! V diaľke vidíme podsvietenú kupolu katedrály Sv. Pavla a Bára zmieni, že sa veľmi chcela pozrieť do Westminster Abbey, ale odradilo ju vysoké vstupné.

„Mala by si tam ísť na omšu, tie sú zadarmo! Síce vtedy nesmieš fotiť, ale môže to byť čarovný zážitok. A platí to aj pre St Paul’s Cathedral.”

Bára sa zamyslí a pozrie na hodinky. Potom sa spriahanecky pozrieme na seba. Omše predsa bývajú aj večer. Spontánne sa vydávame smerom ku impozantnej Tate Modern a po Millennium Bridge cez rieku ku katedrále. Ochrankári pri vchode nám rýchlo s miniatúrnou baterkou prehliadnu batohy a bez slova nás púšťajú dnu. Stíhame posledných desať minút večernej omše - evensong.

Keď sa v obrovitánskej katedrále (ktorá je gigantická aj na moderné pomery) rozoznie organ a pridá sa chlapčenský chór, celá kupola vibruje a moje telo tiež. Je to neskutočný zážitok. Sedíme na stoličkách vzadu a všímame si, že je tu veľmi málo veriacich. Priestor okolo nás sa pozvoľna vypĺňa voňavým kadidlom.

V St. Paul’s som už bola (ako turistka), ale byť tu v noci a počas omše je úplne iný zážitok. Pár minút na to nás už zase objíma studený nočný vzduch. Katedrála nás vyprevádza mohutným dunením zvonov, ktoré v nás opäť rozvibruje čosi hlboké.

Premýšľame, čo ďalej. Vydávame sa po Fleet Street, Bára chce vidieť miesto, kde kedysi stálo holičstvo vražedného Sweeneyho Todda. Viem zhruba, kde to je (teda dnes už len nenápadná modrá ceduľa). Na mnohých miestach len tak bez plánu zastavujeme a ja Báre nadšene ukazujem všetky tie detaily, ktoré na Londýne milujem.

Zastrčené bočné uličky, v ktorých kedysi sídlili vydavatelia novín a tlačiari. Rozprávkovo krásnu budovu kráľovského súdu, kam sa dá cez pracovné dni zadarmo vojsť. Krivoľaký dom s výraznými tudorovskými trámami, ktorý prežil požiar Londýna. Kostol križiakov a templárov, ktorý nám viac pripomína pevnosť než chrám.

V jednom z priechodov, ktorými sa túlame, stretávame pána v škótskom kilte a saku. Vyzerá to, že sa chystá na nejakú slávnosť - Škóti nosia kilty miesto oblekov a to aj mimo Škótsko. Na opasku sa mu hompáľa kožená kapsa sporran a stavím sa, že má v podkolienke zastrčenú tradičnú dýku. Rozhodneme sa vyskúmať, o čo ide, ale pán sa s niekým rozpráva, tak s Bárou iba nenápadne prekĺzneme do priechodu.

Počujeme… škótske gajdy?

Ideme za zvukom, ktorý niekto miluje a inému zas príde neskutočne otravný. Zvuk gájd sa medzi budovami poriadne rozlieha a keď prídeme bližšie, vidíme, že na gajdy nehraje Škót ale Škótka. Oblečená v kilte a podľa zvuku s poriadne silnými pľúcami! Podvedome rozoznávam melódiu, ktorú hraje: Scotland the Brave. Posadíme sa na obrubník a chvíľu len tak počúvame.

„Hele a neděje se dnes něco skotskýho? Tohle na svatbu nevypadá,” konštatuje Bára.

Cez okná pozorujeme slávnostne prestreté stoly a skupinky formálne oblečených ľudí, ale skutočne medzi nimi chýba nevesta. Vyzerá to na uzavretú spoločnosť v reštaurácii. Napokon si všímame kriedou popísanú ceduľu, ktorá všetko vysvetľuje: dnes je Burns Night, sviatok legendárneho škótskeho poeta Roberta Burnsa, na ktorého počesť sa 25. januára prednášajú prípitky a recitujú jeho básne.

Neviem, či to Bára vníma podobne, ale ja sa cítim ako pani detektívka. A keďže mám vymrznutý zadok, je čas zakončiť večer: samozrejme vo vyhriatom pube! Odolávame pokušeniu primotať sa na burnsovský škótsky recitál (som šťastne vydatá, nepotrebujem pokušenie v podobe toho neodolateľného prízvuku) a vediem Báru do Ye Old Cheshire Cheese.

Je to tradičný, temný a labyrint pripomínajúci pub, ktorý bol postavený tesne po požiari Londýna a odvtedy zažil vládu 16 anglických kráľov a kráľovien. Keďže sú na to patrične pyšní, majú ich zoznam aj s rokmi vyvesený na fasáde. Meno Charlesa III. je provizórne pribité úplne dole a ceduľka na rozdiel od zažltnutej pôvodnej doslova svieti novotou.

Kedysi sem chodil aj iný Charles - Dickens - ktorý bol miestnym štamgastom, čím sa ale snaží pochváliť viacero londýnskych pubov. Bára poznamená, že je to pravdepodobne všetko pravda: spisovateľ v tej dobe mohol kľudne vymetať všetky puby.

Vchádzame do pubu a víta nás plápolajúci kozub a nápis „Gentlemen only in this bar”. Nie sme si isté, či to platí aj dnes, keďže v danej časti sedia aj ženy a veľmi negentlemansky do seba klopia jednu pintu za druhou.

Chvíľu čakáme na stôl a komentujeme obraz Benjamina Franklina, ktorý všetkých so zdvihnutým obočím odsudzuje z pozláteného rámu. Premýšľame, akú má Benjamin spojitosť s londýnskym pubom na Fleet Street (neskôr zisťujeme, že to nie je Benjamin Franklina, ale Dr. Samuel Johnson, britský spisovateľ, esejista a moralista, čo teda dáva oveľa väčší zmysel).

Dávam si cider (poznámka: britský cider je dosť silný a už po dvoch pintách máte problém vyjsť po schodoch) a ako správny gentleman do seba ládujem black pudding s pečenou klobáskou a zemiakovou kašou.

Zadymený priestor okolo nás vonia od ohňa ako údiareň a zadýchané okná okolo nás majú samé bradavky, na čom sa s Bárou chvíľu smejeme. Táto anglická kuriozitka sa nazýva „bullseye” a ide o lacnejšie, menej kvalitné sklo, ktoré vzniklo odlomením od sklárskej tyče. Často ho vidieť na historických oknách a niekedy ho aj napodobujú, aby dodali stavbe historický ráz.

Než moje spomienky splynú s monotónnou cestou vlakom domov, premýšľam o tom, že som práve za jeden jediný večer v milej spoločnosti zažila presne taký Londýn, aký milujem. Nepredvídateľný. Čarovný.

Zaseknutý kdesi medzi minulosťou a prítomnosťou v dokonalej harmónii. Cheers!

Muzikály buď milujete alebo neznášate. Ja patrím k tej prvej skupine a bežne by ste ma pristihli, ako si v londýnskom metre nahlas hmkám chytľavé muzikálové pesničky. Romčík dávno vie, že ten najlepší darček pod stromček sú pre mňa lístky do divadla a v dnešnom článku vám prezradím, ako to vlastne s londýnskymi divadlami (predovšetkým muzikálmi vo West End) funguje! 

Kde sa nachádza West End? 

New York má svoj Broadway, Londýn zase West End: štvrť plnú divadiel, v ktorých sa obyčajne hraje vždy dlhodobo iba jedna produkcia. Vďaka tomu je možné konkrétnej hre dokonalo prispôsobiť kulisy. Divadlá sú vždy zvonku tematicky vyzdobené podľa hry, ktorá sa v nich hraje, takže je prakticky nemožné si divadlo pomýliť. Upozornia vás naň plagáty, billboardy a nápisy, ktoré uvidíte už z diaľky.

West End nájdete neďaleko rušného Leicester Square a prekrýva sa s párty štvrťou Soho. Patrí do londýnskych štvrtí Westminster a Kensington & Chelsea. 

Ako a kde kúpiť lístky do divadla? 

Lístky do divadla si najčastejšie kupujem na internete, kde sa dajú zohnať aj všelijaké zľavy a last minute vstupenky. Využívam napríklad stránku www.londontheatredirect.com. Ak ste spontánni, môžete zohnať veľmi lacné vstupenky aj v deň predstavenia, volajú sa “rush tickets” a môžete si kúpiť len jeden či maximálne dva. 

• Koľko lístky stoja? Záleží od hry, ktorú chcete vidieť (niektoré sú drahšie, lebo sú žiadanejšie, iné lacnejšie). Aby som uviedla konkrétny príklad, tak sedadlá vzadu na balkóne na muzikál Moulin Rouge vás vyjdú na cca 29 libier, ale na muzikál Mamma Mia sa dajú zohnať od 15 libier. 

Ktoré predstavenia sa oplatí vidieť? 

V Londýne sa naraz hraje mnoho predstavení, na ktoré v centre určite uvidíte reklamu v podobe plagátov a billboardov. 

Z muzikálov medzi tie najpopulárnejšie patria: Les Misérables (Bedári), Phantom of the Opera (Fantóm opery), Wicked (Čarodejnice), Hamilton, Matilda, The Book of Mormon, Lion King (Leví kráľ), Frozen (Ľadové kráľovstvo), Mamma Mia, Sister Act (Sestra v akcii), Pretty Woman či Moulin Rouge. Najhranejšie predstavenie vo West Ende nie je muzikál, ale detektívka od Agathy Christie - The Mousetrap (Pasca na myši).

Ja som zatiaľ navštívila Les Misérables (plakala som od dojatia, bolo to neskutočné), Wicked (splnený sen), The Book of Mormon (hudobná komédia od tvorcov South Parku), Hamiltona (moderný historický muzikál o amerických otcoch zakladateľoch, v ktorom sa okrem iného rapuje) a nedávno sme boli s kamarátkou na Moulin Rouge (tzv. Jukebox muzikál poskladaný z cover verzií populárnych piesní). 

Do divadla na nového Harryho Pottera 

Špeciálnu zmienku si zaslúži dvojdielna hra Harry Potter and the Cursed Child (Harry Potter a Prekliate dieťa), ktorú v Londýne môžete vidieť v origináli, zatiaľ čo v zahraničí už ju skrátili na jedno trojhodinové predstavenie. Áno, čítate správne: ide o dve predstavenia, ktoré môžete buď navštíviť v jeden deň alebo si to rozložiť na dve návštevy divadla. 

Trochu netradičné je napríklad to, že Hermionu Granger hraje černoška, čo možno fanúšikov filmovej Emmy Watson prekvapí, ale podľa mňa to nie je nič, nad čím by sme mali dvíhať obočie a herečka svoju hru vraj hraje bravúrne. Hra dejovo nadväzuje na knižné a filmové príbehy a cestuje sa tam v čase, takže si vychutnáte aj dobre známe scény a postavy z potterovského sveta podobne ako úžasné efekty. PS: Nie je to muzikál. 

Etiketa v londýnskom divadle

Väčšina divadiel, o ktorých sa bavíme v tomto článku, nemá taký prísny dress code ako sme zvyknutí u nás. Ľudia chodia do divadla bežne v rifliach a jediné, čo je treba dodržať, je byť oblečený čisto a slušne. Ak sa rozhodnete využiť šatňu, počítajte s tým, že na konci predstavenia vás možno vypustia von bočným východom a budete sa musieť vrátiť hlavným vchodom po kabát. 

Obľúbené predstavenia bývajú často vypredané, čiže v menších divadlách sa pripravte na poriadnu tlačenicu. To sa organizátori snažia zvládať napríklad tým, že keď si na začiatku predstavenia kupujete na bare občerstvenie, môžete si ďalší pohár vína (alebo čokoľvek iné) predobjednať, takže vás bude cez prestávku už čakať na pulte. 

Stage Door: Možnosť stretnúť hercov

Stage door je služobný vchod, ktorý používajú herci a zamestnanci divadla. Väčšinou sa nachádza na strane alebo vzadu a po predstavení tu fanúšikovia často čakajú, aby stretli svojich obľúbených divadelných hercov a mohli ich požiadať o autogram alebo spoločnú fotku.

Ahojky Ellie, konečně je po Novém roce, všechno se ustaluje, já jsem zpět v Anglii a jdu ti odpovědět na všechny tvé otázky. Jak jinak než s deštěm za okny, sedící před krásně plápolajícím krbem a s hrnkem čaje v ruce. 

Ako dlho už žiješ v Anglicku? 

V Anglii žiju s pár přestávkami už 5 a půl roku. Doteď nemůžu uvěřit, že je to už tak dlouho! Původně jsme sem totiž přijeli jen na rok - zlepšit si angličtinu, získat nějaké zkušenosti a vydělat peníze. Ani jsme tehdy netušili, že se do Anglie bezhlavě zamilujeme a zůstaneme několik let.


Ako ste sa dostali k svojej súčasnej práci live-in couple? 

Nebavilo mě magisterské studium, tak jsem se během zimního semestru a zkouškového začala dívat po nějaké práci v Anglii. Napsala jsem na facebookové skupiny Čechů a Slováků žijících v Anglii / Londýně, kde jsem se ptala na možnosti práce pro páry, na ubytování a na to, co vše je potřeba zařídit, aby člověk mohl ve Spojeném království pracovat.


Měla jsem veliké štěstí, protože mě skrz tyhle příspěvky kontaktovala jedna Slovenka žijící v Anglii, která má agenturu zaměřenou na nabírání lidí pro pozice private domestic staff. Nabízela práci i pro páry, ptala se na mou představu a podmínky práce a po pár měsících se mi ozvala s tím, že pro nás má perfektní rodinu. Já bych dělala pozici chůva/uklízečka a přítel zahradníka. 

Obrovským plusem bylo to, že rodina bydlí napůl cesty mezi mořem a Londýnem a má koně! K dispozici bychom měli ubytování, vlastní auto a plat taky nebyl na české poměry špatný. Nabídka se nám hodně líbila, tak jsme si zavolali další den s rodinou a okamžitě jsme si s nimi sedli! Pak už šlo vše jako po másle a týden na to jsme letěli směr Anglie. 


Počula si o takomto zamestnaní už predtým?

Vůbec jsem netušila, že něco takového existuje a hlavně na jaké úrovni. Měla jsem dobré povědomí o tom, že lidé pracují jako au-pair couple, jelikož jsem sama během mého „gap year“ odjela dělat na rok au-pair, ale že funguje něco jako domestic couple nebo private domestic staff jako oficiální (a často dobře placené) zaměstnání jsem vůbec netušila! 

Do tohohle světa jsme začali pronikat až poté, co jsme na téhle pozici začali pracovat. Domestic couple je vlastně taková vylepšená a oficiální verze au-pair couple. Rodina poskytuje ubytování, ve většině případů i auto a k tomu máš všechny výhody práce na plný úvazek - fixní pracovní dobu a plat jako řádný zaměstnanec i s odvody daní a NIN. 

Rodina, u ktorej pracuješ: prezradíš nám niečo o nich? 

Je to typická britská rodina z vyšší střední třídy. Mamka je takzvaně „full-time mum“ , která poctivě jezdí na všechny sportovní zápasy svých tří dětí, chodí nakupovat výhradně do Waitrose a má na starost chod domácnosti. Myslím to samozřejmě s nadsázkou! :) 

Taťka pracoval v bankovnictví a zabezpečoval rodinu finančně. Teď je už v předčasném důchodu a naplno si užívá všechno, co za svůj život vybudoval. Jezdí na koních, chodí s kamarády každý týden na golf, občas zajde na shooting, nebo jede s manželkou kulturou do Londýna.  

Děti chodily na soukromé internátní školy, které všechny vypadaly jako menší verze Bradavic, každý dělá alespoň 2 sporty a formovat umí své postoje a názory lépe, než ti nejlepší čeští řečníci. Člověk tady opravdu začne porovnávat kvalitu českého a anglického školství a sebevědomí s jakým Angličané prezentují své postoje a dovednosti. 

Bydlí na venkově v baráčku s krásnou zahradou a stájemi, kde mají 2 nádherné koně. Jako správní Angličané mají samosebou pejsky a jsou vždy plně vybaveni na procházky po Anglickém venkově (vysoké gumáky Hunters, zelený kabát a flat hat nikdy nesmí chybět). 


Popíšeš nám, kde bývate? 

Bydlíme v čtyřpokojové chaloupce se zahrádkou (na obrázku výše) na pozemku rodiny a je to pro mě ten nejkrásnější domeček na světě. Terásku s grilem máme orientovanou na jih, takže nám tam krásně celý den svítí sluníčko. V zimě si můžeme rozdělat oheň v krbu a užívat si s čajem a knihou v ruce (a někdy u Netflixu) všechny ty propršené večery.  

Jak už jsem se zmínila, tak bydlíme na Anglickém venkově a to konkrétně v oblasti Surrey Hills, takže tady máme nespočet možností, kam zajít na procházku nebo zajet na výlet a zároveň tady máme božský klid. Pokud se zaposloucháte, neslyšíte nic jiného než zpěv ptáků a šumění větru. Je to jako balzám na duši. 

A čo konkrétne je vaša náplň práce? 

Hodně se to za těch 5 let změnilo. Začínala jsem vyloženě jako uklízečka/nanny. Znamenalo to kompletní péči o barák, ať je vždycky pěkně čistý, pejsci vyvenčení a pokud bylo potřeba, tak zajet pro děti do škol, nebo občas pohlídat děti, když jeli rodiče na párty, nebo na noc do Londýna.



Teď je má práce hodně rozmanitá. Nemám to přesně specifikováno, ale řekla bych, že už to spíše odpovídá popisu práce house manager. S partnerem máme na starosti kompletně péči o oba sportovní koně, takže to znamená i 3-4x týdně ježdění, aby byli pořád v dobré kondici. Staráme se o zásobování stájí, jsme zde při každém příjezdu kováře, koňského chiropraktika, nebo třeba řešíme zranění a následnou péči o koně s veterináři a dalšími profesionály. 

Jakmile je o koně dobře postaráno, tak zabezpečuji to, aby bylo v baráčku uklizeno a všechno šlapalo tak, jak má. Krom toho jednáme s contractory, kteří tady chodí dělat nejrůznější opravy na baráku, jako třeba instalovat solární panely, opravit koupelnu, elektřinu a další podobné věci. Mimo to se staráme i o pejsky a hlídáme barák, pokud zrovna rodina jede na dovolenou, pomáháme s přípravou domu na nejrůznější párty, nebo třeba občas odvezeme děti či rodiče na golf/párty/nádraží. 


Přítel má na starost přesně to samé, co já, akorát se místo baráčku soustředí na zahradu a menší opravy, které jsou potřeba na zahradě, nebo v domě udělat.
Těžko se to popisuje, protože to je neskutečně rozmanitá práce a hlavní náplní je být po ruce rodince a pomoci jim s tím, co je zrovna zapotřebí.


Aké máte vzťahy s rodinou, pre ktorú pracujete? Ako vás berú napríklad ich deti?

Se všemi vycházíme úplně skvěle! Šli jsme do neformální rodiny (jsou totiž nabídky prací i pro formální rodiny, kde vyžadují oslovení správným titulem a nošení pracovních úborů - něco jako v seriálu Panství Downton). Sami rodiče dávali důraz na to, že obě strany musí cítit, že je to to pravé. Už z hovoru ale bylo jasné, že to bude fungovat dobře a naštěstí se to od té doby nezměnilo. 

Za tu dobu, co pro ně pracujeme (celkem to s touto rodinou budou už 3 roky), jsme si s nimi vybudovali přátelský vztah, poznali jejich širokou rodinu a teď už je opravdu bereme jako naši druhou rodinu a vždy si rádi přijdeme pro radu a vyslechneme jejich názor. Jsou to neskutečně inspirativní lidi a ty konerzace vždycky stojí za to! 


Děti mají 22, 20 a 16 let, takže je bereme jako naše mladší sourozence. Chodíme spolu hrát kulečník, popichujeme se navzájem, s dcerou občas jezdím na vyjížďky, v létě spolu s rodinou občas grilujeme nebo blbneme v bazénu a teď, když dal taťka výpověď v práci, tak spolu i pravidelně jezdíme na vyjížďky.


Mala si vždy rada kone? Čo ťa na práci s nimi najviac napĺňa? 

Ano! Moje mamča dříve jezdila a dokonce jsme měli koně když jsem byla malá, takže jsem lásku ke koním nejspíš zdědila po ní. Hned, když byla příležitost, tak jsem se ve svých 12 letech začala učit jezdit a od té doby se nějakým způsobem kolem koní stále pohybuji a miluji je pořád stejně. Podle mého jsou úplně čistým ztvárněním elegance. 


Nejvíce mě naplňuje pocit klidu a pohody, který koně vyzařují a to, jak hluboký vztah si s člověkem dokáží vytvořit. Vyjet s koněm, kterému důvěřuješ, do přírody je úplně jiný druh relaxu a ne nadarmo se říká, že nejkrásnější pohled na svět je z koňského hřbetu.

Londýn verzus anglický vidiek (= venkov) - čo ti je bližšie a prečo? 

Jsem holka z vesnice, takže vždycky budu tíhnout více ke klidu venkova. Absolutně miluju Londýn, dokonce jsem si tam zkusila i několik měsíců žít a bylo to jedno z nejlepších období mého života. Vír velkoměsta, kulturní vyžití a pulzující energie Londýna (hlavně toho večerního) je něco, co mě nikdy nepřestane fascinovat, ale po nějaké době se mi začalo už stýskat po lesích, po zpěvu ptáků a po té volnosti, co venkov nabízí. 

Teď máme podle mě úplně tu nejlepší variantu, jakou si můžu představit. Užíváme si všech benefitů venkova a zároveň máme Londýn jen hodinku vlakem, takže si kdykoliv můžu s holkami zajít na drink, s přítelem do divadla, nebo si jen tak zajít prozkoumat úžasné Londýnské kavárničky. 

Akí sú ľudia na anglickom vidieku (= venkově)? Sú iní ako ľudia v meste? 

Na venkově žiju posledních 5 a půl roku, kdežto v Londýně jsem žila jen několik měsíců, takže to srovnání je hodně subjektivní. Podle toho, co zažívám bych ale řekla, že lidé jsou více otevření, přátelští, více se dávají do řeči (a obvzláště, když máte s sebou pejska!), žijí pomaleji a hodně komunitně!

Zrovna tento víkend jsem šla na procházku a dala jsem se do řeči hned se třemi různými lidmi. Většinou to jsou typické “small talky” s lidmi, kteří si zvelebovali své zahrádky, ale i tak to člověku dokáže úžasně zpříjemnit den! Ve městě mi přijde, že lidé hodně spěchají a nikdo moc nemá čas se zastavit a pobavit se o tom, co právě dělá na zahrádce, nebo jaké je počasí. Když už jsem nakousla i to, že žijí více komunitně, tak uvedu jeden příklad. Když jsem ještě pracovala pro předchozí rodinu, tak tam chodila mamča 1-2x týdně dobrovolničit do místního obchůdku. 

Lidi hodně dobře ví, že místní obchůdek, pošta a kavárna v jednom tady funguje jen díky tomu, že má 1 placeného zaměstnance a k němu 2-3 další dobrovolníky. Kdyby měli platit všechny, tak by museli hodně rychle zavřít, protože by prodělávali. Takhle jej ale mohou bez problému provozovat a zároveň z toho benefitují všichni - dojde ti ráno mléko? Potřebuješ rychle poslat dopis, nebo vyřídit nějaký formulář na poště? Chceš se stavit na procházce s pejsky na kafe, nebo s kamarádkou na brunch? Není problém, všechno to máš pár minut od baráku a nádherně to tady díky tomu funguje. 

Náš obchůdek je ještě specifický v tom, že je na oblíbené cyklistické trase. Hned vedle obchůdku je loučka s úvazem na koně, na druhé straně jezírko a vedle něj prolézačky, takže občas se tu setkají pejskaři, rodiny s dětmi, jezdci na koních a cyklisti, kteří sedí na u stolečků, užívají si sluníčka, dobré kafe, občas se na pár minut zakecají a pak zase pokračují dále. 

Krom dobrovolničini v obchůdku se ještě k tomu s manželem zapojovali do místní neziskové organizace. Jednou mě vzala s sebou a balily jsme ještě s ostatními dobrovolníky dárečky pro děti, které pochází z nízko příjmových rodin a bude to pro ně třeba jediný dáreček, který na vánoce dostanou. Byla to větší krabice, kde byly školní potřeby, nějaká dobrota a k tomu ještě nějaká milá hračka. Byla to pro mě skvělá zkušenost a odcházela jsem s opravdu dobrým pocitem. :)) 

Aké je tvoje najobľúbenejšie miesto v Anglicku?

Několikrát jsme se o tom už s přítelem bavili a oba jsme se shodli, že naše nejoblíbenější místo v Anglii je Bonners a jeho okolí. To je jméno baráčku, ve kterém bydlíme - nemáme tady čísla domů, ale jména, což mi přijde dokonalé! Probouzet se tady každé ráno, mít tu úžasnou přírodu na dosah ruky, koně pasoucí se na poli a slyšet kačky na jezeře je má představa ráje na zemi.


Jako mé druhé nejoblíbenější místo bych asi vybrala Old Harry Rocks, což jsou majestátní útesy nedaleko Bournemouth, a nebo pak Blenheim Palace s jeho překrásným parkem a ještě krásnějším sídlem a kde jsme už nachodili desítky kilometrů. Rozhodně doporučuji návštěvu! Já bych ale mohla vyjmenovat i 100 takových míst. Pokaždé, když jedeme na výlet najdu něco, co mě na daném místě uchvátí a kde bych nejraději jezdila znova a znova. 

S priateľom máte krásnu angličtinu - kedy si sa ju začala učiť a čo ti pomohlo sa v nej zdokonaliť? 

Děkuji moc za kompliment. Vždycky mi to udělá radost! My dva jsme příklad, že člověk může přežít a dokonce se naučit anglicky i přesto, že si o sobě myslí, že je ztracený případ. Přítel se poprvé začal učit anglicky ani ne rok před odjezdem do Anglie a to jen díky povinnému semestru angličtiny na vysoké škole. Já jsem se angličtinu začala učit v 5-té třídě, ale nikdy mě to moc nebavilo a tím pádem jsem v tom byla fakt špatná. Dostalo se to až do fáze, kdy mi učitelka ve třeťáku řekla, že pokud se nezlepším a nenajdu si doučování, tak se bojí, že propadnu. Maturitu z angličtiny jsem nějakým způsobem zvládla, ale s neskutečným stresem a s tím, že jsem se většinu témat naučila nazpaměť. 


Po příjezdu do Anglie jsme se oba zapsali na kurz angličtiny a spolu s tím, že jsme byli v angličtině každý den, jsme se postupně začali zlepšovat. Nejvíce rozhodně pomohlo každodenní používání angličtiny. Když pracuješ pro Brity a pořád něco řešíš v angličtině (ať už ústně, nebo přes WhatsApp), tak tu slovní zásobu a obraty získáš i kdybys nechtěla. Navíc naše rodina mluví krásnou angličtinou (používají RP = Received Pronunciation, najprestížnejšia forma angličtiny známa tiež ako “angličtina kráľovnej”), takže jim jde krásně rozumět, což učení angličtiny rozhodně pomohlo.

Mimo to jsem opravdu hodně začala poslouchat podcasty, sledovat filmy a číst knížky v angličtině. Řekla bych, že prvních pár měsíců jsme se posouvali v angličtině mílovými skoky. Teď už spíš pilujeme ten zbytek a učíme se používat nejrůznější britské výrazy :D Moje gramatika pořád není 100%, moje výslovnost není perfektní a britskou politiku bych s Angličanem taky nezvládla řešit,  ale už se cítím dost sebevědomě na to, abych vedla s Brity každodenní konverzaci.  

PS: doteď mám problém mluvit s elektrikáři a občas se musím zeptat ať něco zopakují, protože polykají polovinu slov a se zahradníkem, co pracuje pro sousedy, jsem se začala nějak rozumně bavit až minulý rok, když jsem mu konečně začala přes jeho silný akcent rozumět :D 

Okrem svojej práce veľmi krásne fotíš, fotenie s tebou bolo pre mňa vždy úžasný zážitok - prezradíš nám svoje plány vo fotografii? 

To je tak krásné slyšet! Mě se s tebou také vždycky neskutečně krásně fotilo. Největší akce, která mě tento rok čeká, je určitě fotografický workshop ve Vietnamu. Extrémně se na to těším, protože tam budou jedni z TOP fotografů, a je to zaměřené přesně na témata, kterým se chci věnovat - svatební, rodinná a párová fotografie. 

Bude to měsíc plný fotografování, úpravy fotek, zdokonalování se, vystupování z komfortní zóny, cestování, úžasných zážitků a poznávání nových lidí.
V létě bych se pak ráda vrátila zpět do Evropy, začala si nabírat klienty a ráda bych se naplno vrhla i do svatebního focení. Hodně koketuji s tím, že bych si ještě našla nějakou práci v Londýně a zaměřila se na chvíli přímo na fotografování ve městě, ale to je pro mě zatím hodně otevřené.

Čo fotíš najradšej?

Neskutečně mě baví fotit páry a rodinné focení. Zachytávat lásku a něhu je to, co mě naplňuje nejvíce a do budoucna bych se ráda ještě více zaměřila na detaily, zachycení emocí a vyprávění příběhů skrz fotku. Je to něco, co je pro mě veliká výzva, ale na to se už moc těším!

Dáš nám pár tipov fotografky na miesta, ktoré sú podľa teba v Anglicku najfotogenickejšie? 

Přijde mi, že Anglie je fotogenická úplně celá a za každým rohem je něco úžasného. O Londýně se asi ani nemusím zmiňovat, to už máš pokryté ty úplně dokonale a často čerpám inspiraci na fotogenická místa v Londýně z tvého blogu! Co se týče Anglie mimo Londýn, tak určitě pobřeží a jakékoliv útesy (Seven Sisters, Old Harry Rock, Valley of Rock v Exmooru). 

Tři roky zpět nám učaroval celý Cotswold, když kamarádi začali pracovat na jednom panském sídle (kde se mimochodem natáčel i film Holiday) přímo v jeho srdci. Jezdili jsme k nim na víkendy a při každé návštěvě jsme podnikli výlet do nějakého nedalekého městečka.  Mě osobně nejvíce učaroval Burton on the Water. Klikatící se říčka, která vede skrz centrum města a přes ní se klenou obloukové můstky je pohled, na který nikdy nezapomenu. 

Sú nejaké anglické zvyky, ktoré ste si osvojili?

Pro jistotu si brát na každou procházku holínky! :D To je asi největší ponaučení a pokaždé, když jsem to neudělala, tak se mi to vymstilo a přišla jsem zpět domů zablácená od hlavy až k patě!

Marťa stále odolává, ale mě se hrozně moc líbí jejich vánoční zvyky. Ne, že bych potřebovala strkat minci do Christmas pudding, ale Christmas crackers (papírové vánoční prskavky, ve kterých jsou po roztržení malé dárečky a papírky s vtipy) se vzdát nechci. Otřepané vtipy, papírové korunky na hlavě a zábava při otevírání je to, co mě neskutečně baví.

Druhý zvyk, který jsme si osvojili, je posílání děkovných přání. To mi přijde jako skvělý zvyk a když jsme viděli, že si posílají poděkování za každou krásnou věc, co pro ně kdo udělal (pozvání na večeři, věnování dárečku, společná dovolená atd.), tak jsme to začali praktikovat taky. 

A čo naopak na miestnom živote nikdy nepochopíš? 

Je to asi hodně specifické tady pro venkov, ale pálení všeho co hoří. Mají popelnice a sběrné dvory na všechno, co si člověk umí představit, ale stejně tady každý na zahradě pálí všechno možné. A taky to, jak si na všechno dávají čas! Zrovna dnes ráno měl přijít člověk na kontrolu bazénu. No místo rána přišel až ve dvě odpoledne. 

Vrátila by si sa niekedy žiť do Česka alebo to neplánuješ?

Určitě bych se ráda jednou do Češka vrátila. Život v Anglii miluju a neumím si představit jaké to bude, až tady odsud nadobro odejdu, protože mi tady bude chybět absolutně všechno! 

Nádherné scenérie, překrásná architektura a historie dýchající z každého kousku, kamenné zídky, domy porostlé vistarií či břečťanem, překrásné vesničky, které vypadají, jakoby vypadly z pohlednice, popíjení kafíčka v panském sídle, které patří rodině, která jej vlastní už několikátou generaci.  

To, jak tady historie stále žije - teď myslím opravdu zachovaná panská sídla, život vyšší střední třídy, která stále chodí na shootingy, která chodí do privátních londýnských klubů, která jezdí s koňmi na honitby, kde sice už chytají jen imaginární lišku, ale kde se stále ještě jezdí s obrovskou smečkou psů, kteří začnou šílet a úprkem se vydají po falešné liščí stopě následováni desítkami jezdců na koních, ovečky pasoucí se na stráních i to, jak můžete vidět měnící se barvy domečků v závislosti na oblasti, kde zrovna jste a jaký kámen se tam těží. Od úplně černých domů ve Walesu až po úplně křídové bílé a nažloutlé domy v Cotswoldu. 

Bude mi tady chybět každičký detail, ale zároveň mi rodina a kamarádi začínají chybět čím dál více a ráda bych jim byla v budoucnu alespoň o něco blíže. Zároveň se v češtině cítím jistěji a pokud se mi rozjede fotografování, tak to bude pravděpodobně v Česku. Každopádně uvidíme, jaká bude realita, možná se vrátím, zjistím, že je život v Česku těžký a uteču zpět ke koním do Anglie. Život je v tom nepředvídatelný a to jej děla tak krásný. ❤️

Hľadať spriaznené duše nikdy nepatrilo medzi moje silné stránky. Napriek tomu sa mi ale párkrát v živote stalo, že som sa dala do reči s ľuďmi, ktorým som z nejakého dôvodu nedokázala odolať. Lákalo ma stať sa svedkyňou ich príbehu a dokonca ich možno pustiť za tú vysokú hradbu, ktorú som okolo seba dlho stavala. Nechať sa nimi očarovať. 

Presne tak som to mala s pani Richmondovou. Bola to staručká majiteľka antikvariátu v Hampsteade, kam som po škole chodievala hľadať zabudnuté knihy o dejinách čarodejníctva, novodobom pohanstve, minulých životoch či iných témach, ktoré ma práve fascinovali. 

Pamätám si ju zahalenú v chuchvalci tabakového dymu, z ktorého sa mi robilo zle, ale ani to ma od častých návštev antikvariátu neodradilo. Pani Richmondová nikdy nepustila z ruky fajku, akú by ste si predstavili v rukách viktoriánskeho gentlemana. Ani keď mi za pokladňou balila knihy do papierového vrecka, ktoré potom celú cestu domov smrdelo ako Tolkienova brašna.

“Neškodí to vašim knihám? Tabakový dym?” odvážila som sa raz opýtať, kým pani Richmondová vzadu naskladňovala vzácne vyzerajúcu kolekciu kníh. S rozvážnosťou kňaza najprv položila zväzok naspäť do krabice a potom ma prepichla oceľovosivými očami. Nebol v nich hnev, ale poznanie. 

“Moja milá, tieto knihy už niečo zažili. Veci, o ktorých by sa mne a tebe mohlo len snívať,” prehodila s láskavosťou, ktorá nebola určená mne. “Trocha môjho hriešneho potešenia im rozhodne neuškodí.” 

 Páčila sa mi predstava, že knihy majú svoj vlastný život, že to nie sú len neživé predmety, ktoré po prečítaní odložíte do police a stanú sa bezvýznamným zátiším. To bola prvá tenučká nitka, ktorá ma s pani Richmondovou v mojich predstavách spojila.

Kiež by som si už vtedy všimla, že je niečo inak. Napríklad to zrkadlo prekryté hrubou brokátovou látkou, z ktorého vykúkal len pozlatený rám. 

Alebo skutočnosť, že pani Richmondová nikdy nechodila von.

***

Po strednej škole ma osud (alebo moje vlastné rozhodnutie) zavial na univerzitu na opačnom konci Londýna. 

Antikvariát, pani Richmondová a všetky jej knihy sa v mojej mysli zvinuli do malého klbka, ktoré sa nenápadne odkotúľalo preč. Postupne sa odkotúľali aj ďalšie klbká, ktoré tvorili moju dospievajúcu osobnosť: úvahy o čarodejníctve a reinkarnácii vystriedali nekonečné skriptá a večery v knižnici, počas ktorých som sa v malom krúžku spolužiakov snažila lúštiť latinskú kurzívu. 

Vysnené štúdium histórie ma pohltilo natoľko, že som domov jazdila čoraz menej. Podobne ako moji spolužiaci, z ktorých sa postupne stali kolegovia a vytvorili sme si vlastný svet. Akademický. Bezpečný. Taký, v ktorom sa pri vzácnych knihách rozhodne nesmelo fajčiť. 

Sporadické víkendové návštevy doma vždy roztočili kolotoč rodinných návštev a ak som sa aj ocitla v blízkosti antikvariátu, bolo mi trápne len tak tam po rokoch vtrhnúť a… čo? 

Spýtať sa pani Richmondovej, ako sa má a čo si myslí o počasí? 

Moje introvertné ja si našlo chabú výhovorku a zvíťazilo. Klbko ostalo dlho zmotané. 

***

Keď som po rokoch písala svoju dizertačnú prácu a nemohla som zohnať jeden dôležitý prameň, napadlo mi zastaviť sa aj v “našom” antikvariáte. Predsa len - pani Richmondová sa vždy špecializovala na vzácne knihy. Chodievali za ňou historici, spisovatelia, profesori aj zberatelia. Muži vo vlnených kabátoch s vreckami naruby aj ženy s atramentovými prstami. Môj typ ľudí. 

Zaujímavé, ako sa vám dokáže odcudziť mesto, ktoré kedysi bolo súčasťou vášho najužšieho sveta. Každodenných rituálov ako jazda školským autobusom alebo rande v knižnici. Polovicu podnikov nahradili iné. Ale niektoré veci by som si vybavila, aj keby ste ma zobudili o polnoci. 

Neskorá jeseň sa mi už nepríjemne zahryzávala pod kabát, keď som sa popamäti blížila k rohovému výkladu, v ktorom sa tlačili zikkuraty kníh. Kedysi bol tyrkysovo zelený, ale farba sa rokmi olúpala a odhalila tmavosivé miesta pripomínajúce slabiny chorého a unaveného tvora. Dvere antikvariátu sa v tej presklenej knižnej mozaike úplne strácali.  

Veľmi som nepremýšľala a vzala som dvere za kľučku. Celé moje podvedomie čakalo cinknutie zvončeka, ktorý sa vždy hompáľal nad dverami a oznamoval príchod zákazníka. 

Dvere sa ani len nepohli. Až potom som si ho všimla. Útržok papiera zastrčený za jednou z okenných tabuliek, posypaný úhľadným staromódnym písmom.

A nápis: “Naveky zatvorené.”

Sme zablatení až po uši. Prešli sme sotva desať metrov od auta než sa drobec rozhodol, že všetkým ukáže, ako skáče žaba a samozrejme sa hneď pošmykol. Nepomohlo, že som ho povzbudzovala, ale keď on je taký rozkošný, keď skáče. 

Teraz tu celý šťastný pobieha, zablatený ako žrebec na mokrej pastvine a hladká každého psa, ktorý nám beží oproti. Patrične to komentuje a komicky sa mu mieša čeština, slovenčina a angličtina: “Maminka, pejsek! Poď sem, come here, doggy, doggy!” Zatiaľ v tom má riadny guláš, ale verím, že jeho hlavička to spracuje (na rozdiel od mojej, ktorá je dávno plná všetkých tých náhodných filmových hlášok).  

Mohlo by ma mrzieť, že môj nový sivý kabát aj biely sveter je pokrytý hnedými fľakmi, ale je mi to jedno. Toto je náš živel. Neskutočná anglická krajina, kopec pred nami posypaný bielo-sivým stádom danielov, zvuky divých vtákov a počasie, akoby sa schyľovalo k dažďu, snehu, dúhe a slnku zároveň. 

Šedivému klanu (= ja, Romčík, drobec a Fergus) robí spoločnosť fotografka Klárka, ktorá nenápadne zachytáva naše dokonalo nedokonalé šťastie. Petworth Park mi odporúčala už dávno a trafila sa. 

Napriek pochmúrnemu počasiu je tu krásne a to dnes ani nedôjdeme až k historickému sídlu, ktorým sa park pyšní a v ktorom dodnes žijú jeho pôvodní majitelia. Plánovanie výletov s dvojročným drobcom je vždy svojím spôsobom improvizácia a keďže nám ranná cesta z Londýna odkrojila dobré dve hodiny zo dňa hneď na začiatku, nemáme tak veľa času, ako by sa nám páčilo. Ale to nevadí.

Po chvíli sme ešte špinavší, lebo naše spontánne rodinné fotenie si vyžaduje všelijaké akrobatické kúsky. Vtipné je, že sme široko-ďaleko jediní, koho blato poznačilo. Naproti nám si to promenádujú Briti v značkových gumákoch a od kolien nahor by mohli kľudne byť v módnom katalógu, takí sú pekní a čistí. Na rozdiel od ich psov. 

Som rada, že nie sme z cukru a na záver s drobcom víťazoslávne vyšplháme na miniatúrny kopček, čo on zjavne považuje za svoj životný výkon. Vo chvíľach, ako je táto, som skrátka jedna neskutočne šťastná, pyšná, spokojná, zablatená, túlavá mama.